Škola, aneb návod, jak pouze nepřežívat, ale prožívat

             Už po dvanácté mě čeká další začátek školního roku. Prochází jím každým. Ať už nastupujete do první třídy, nebo do posledního semestru na vysoké škole. A pokaždé to je jako poprvé. První školní den provází obvyklá ranní nevolnost způsobená radostí či nervozitou z nadcházejícího dne. Natěšení i rozladění se vypravíte na autobus, za něhož utratíte do školy 25 Kč, a to nemluvím o městské hromadné dopravě. Ale počítejme s tím, že jste si již předem vyřídili veškeré dokumentace, potřebné k ušetření financí za jízdné. Tudíž máte jízdu autobusem o něco levnější a v MHD se již nestaráte vůbec o nic. Samozřejmě pouze za předpokladu, že si nezapomenete průkazku. V opačném případě se totiž připravte na nepříjemné překvapení, kdy revizorovi vysolíte pětistovku.

            Dobrá, ve zdraví a s penězi na svém místě jste se dostali až ke škole, kde vás již vítají staří přátelé a učitelé. Nastupujete – li do školy poprvé, je nezbytným rituálem rezervace svého budoucího místa, odkud na vás nepůjde příliš vidět a nestanete se tak terčem pro profesorovy dotěrné otázky.

            Bravo! Prošli jste prvním zasvěcovacím rituálem a teď se můžeme vrhnout na další kolo. Připraveni? Citát: „Škola udělá dost, nezabije – li v žákovi rozum“, mluví za vše. Ze svobodného člověka vás totiž čeká degradace na dennodenně se šprtajícího studenta. A je právě tohle to, co jste hledali? Má smysl vším tímhle procházet, jestliže jediné, co si z mnohdy nudných hodin odnesete, záhy zapomenete a jestliže ne, pak vězte, že za pár desítek let vás beztak čeká stařecká demence nebo Alzheimer – ano, mluvím o tom Němci, který vám krade ponožky a spodní prádlo, které následně nalézáte přimrzlé k masu v mrazničce. Pokud si ale přeci jen toužíte ze školních let odnést na první pohled zbytečné termíny, jakými je morula či letopočet 1348, pak další řádky nečtěte – jsou určeny především těm, kteří to se sebou myslí dobře a život si nechtějí pouze přežít a nějak jím proplout, ale v prvé řadě prožít, odnést si zážitky, zkušenosti, přátele, školní lásky a vše, na co v případě, že dočista neztratíte paměť, budete navěky vzpomínat jako na zlatá školní léta.

            Vzpomínám na svůj první půlrok na střední škole – byl strašný! Nedělám si legraci. Ale poté jsem poznal pár lidí a pochopil, že každodenní sezení nad knihami, jejichž obsah vám uniká, byť v nich občas i nějaké ty obrázky jsou, je zbytečné. Že nechci pouze ráno vyjet do školy, tam si odsedět povinné předměty, celé přestávky prosedět na svém místě, učit se na následující hodinu, dojít si na oběd a po něm se vydat na cestu domů a celou dobu nosit v hlavě obsah všech učebnic, nad nimiž zůstanete ležet do večera, dokud neuvidíte pouze černé šmouhy na zažloutlém papíře, nad nímž následně usnete.

            Tomuto stylu jsem řekl: „Ne, děkuji.“ A můžete se se mnou hádat jakkoli chcete, svá rozhodnutí neměním, jsem totiž znamením beran, tvrdohlavý a vytrvalý blázen se zkoumavým duchem. Povím vám obvyklý režim studenta pedagogické školy, který hledá něco víc, než jen učivo. Ráno vstanu, nasnídám se, spáchám hygienu a vypravím se na zastávku, kde nastoupím do autobusu, který mne ležícího, spícího dopraví do Karlových Varů. Tady udělám několik těch kroků, abych se dostal na zastávku MHD. Zde potkám své spolužáky. Občas v buse zahlédnu i nějakou spolužačku z vyššího ročníku, s níž se dám do řeči a ve škole zajdeme do bufetu na kafe. Čeká mne test z matematiky, přeci se nebudu nervovat, proč si nepoklábosit s něžným stvořením? Do hodiny přijdu ve stejnou dobu jako učitel, doprovázel jsem přeci žákyni vyššího ročníku do třídy. Napíšeme si test a za pár dní nějak zjistíme, že procházíme, což je také dobré. Přestávky se nesou v duchu posezení v bufetu, návštěvou čtvrťaček nebo procházením po školní chodbě. Během vyučování si něco zapíšu do sešitu, trochu naučím, leccos zapomenu. Končí vyučování. Co následuje? Nespěchám – li domů, projdu se po Masarykově náměstí, pozvu spolužačku na langoš nebo ji doprovodím na horní nádraží coby přeživší gentleman.  Anebo usednu v čajovně nad tuaregem a vodní dýmkou. Poté vyrážím konečně domů, obohacen učivem i dojmy. Učím se v autobuse, čímž doma ušetřím půlhodinu nad sešitem. Zbude – li nějaký čas, učím se do večeře, kterou mám nejpozději v sedm hodin, pak pro mě škola končí. V jedenáct v noci zapínám notebook, přihlásím se na facebook a hodinu se věnuji dopisování s jistými osobami. Dobrá, máte pravdu, zase s děvčaty. Noční důvěrná konverzace končí rozloučením: „Dobrou noc“ a popřáním si „krásné sny“ a já jdu spát. Následující den je podobný. V čem je takový den lepší než den šíleného studenta propadající školním skriptům? Naučíte se, učivo si obvykle zapamatujete, nepotřebné za čas zapomenete. Naleznete sami sebe, přátele, lásky. Získáte sebedůvěru, respekt, přátelství…život.

            Škola nemusí jen zabíjet. Předně nabízí možnosti, jak se projevit a nalézt své sny, stanovit si cíl a za tím jít. A předně: Naučí vás stát se dospělým bez nutnosti ztratit kousek své dětskosti. Naučí vás žít. Naučí vás tomu nejlepšímu, co ve vás je. Dejte jí šanci, myslí to s vámi dobře. A až z ní vyjdete, stanete se někým naprosto jiným, než kým jste byli při vstupu do jejího hlavního vchodu.